II. vojenské mapování  |  III. vojenské mapování

prozatímní vojenské mapování  |  definitivní vojenské mapování

vojenské mapování za okupace

************************************************************************

I. vojenské mapování (Josefské, 1763 – 1787)

   Mapování bylo zahájeno na základě nařízení císařovny Marie Terezie, během 24 let bylo zmapováno celé území rakouské monarchie. Mapování bylo dokončeno za vlády jejího syna Josefa II., proto označení josefské. Pro mapu bylo zvoleno na tehdejší dobu nezvykle velké měřítko 1:28 800, které je téměř totožné i s naší současnou nejpodrobnější vojenskou mapou, která má měřítko 1:25 000 (TM25). Měřítko 1:28 800 je odvozeno z požadavku, aby délka 1 vídeňského palce v mapě odpovídala vzdálenosti 400 vídeňských sáhů v terénu, tj. 758,6 m, což je 1 000 vojenských pochodových kroků.

1 vídeňský palec = 26,34 mm

1 vídeňský sáh = 1 896,484 mm (72 palců)

1 rakouská míle = 7 585,936 m (4 000 sáhů)

   Jako grafický podklad byla použita zvětšenina Müullerovy mapy Čech. Do této mapy zakreslovali vojenští důstojníci, kteří na koních projížděli krajinou, situaci metodou "a la vue" (česky "od oka").

   Mapování bylo prováděno bez geodetických základů, výkon mapéra byl 350 km² za letní období, v zimě se provádělo vykreslování. Jeden mapový list (sekce) zobrazoval území 209 km². Území monarchie pokrývalo 5 400 sekcí. Z polohopisu se mapovaly cesty, zděné budovy, kamenné mosty, louky, pastviny, lesy a vodní toky. Výškopis se kreslil pomocí šraf, které naznačovaly průběh úpatnic význačných terénních objektů.

   Pro značné polohové deformace se nedaly mapy spojit v jeden celek. Mapování prováděné bez geodetických základů a převážně pohledovým způsobem nemohlo dát přesnou topografickou mapu. Z geograficky obsahového a grafického hlediska jsou však tyto mapy i dnes výborným podkladem pro studium vývoje krajiny.

   nahoru

II. vojenské mapování (Františkovo,1807 – 1869)

   Napoleonské války a snaha Rakouska o vůdčí roli v evropském prostoru přinutila monarchii neodkladně zahájit práce na nové válečné mapě. Stalo se tak na základě rozhodnutí císaře Františka II. Mapovacím pracím předcházelo budování souvislé trigonometrické sítě, za počátek souřadného systému byla zvolena věž svatoštěpánského chrámu ve Vídni. Současně se zpracovávaly vojenské popisy, obsahující geografické informace o jednotlivých provinciích, doplněné mapami vybraných měst v měřítku 1:14 400, případně 1:28 800. Při mapování se používala metoda grafického protínání pomocí měřického stolku, krokování vzdáleností, výškopis se kreslil svahovými šrafami.

   Současně probíhající mapování katastrální (stabilní katastr) poskytlo podrobný polohopisný základ. Číselným polohopisným podkladem byly souřadnice vztažené pro Čechy k trigonometru Gusterberg (Horní Rakousy) a pro Moravu k věži Svatoštěpánského chrámu ve Vídni, celkem bylo v monarchii použito 11 souřadných soustav. Čechy byly zobrazeny na 267 sekcích, Morava a Slezsko na 146 sekcích čtvercového formátu o straně 2 rakouské míle (15,17 km), což v měřítku 1:28 800 představovalo velikost cca 52,7 x 52,7 cm. Sekce se značily po vrstvách a sloupcích pomocí arabských a římských číslic. Jeden topograf zmapoval za letní období 690 km². Tato vysoká výkonnost byla umožněna existencí zmenšené podkladové katastrální mapy.

   Na základě topografické mapy 1:28 800 byla odvozena v měřítku 1:144 000 Speciální mapa Království českého (36 listů, vydáno 1847-1860) a Speciální mapa Markrabství moravského a části Vévodství slezského (19 listů, 1844). Roku 1865 vyšla odvozená Generální mapa Království českého v měřítku 1:288 000. Mapy druhého vojenského mapování již byly prováděny na geodetických základech a zejména v oblastech, kde předcházelo katastrální mapování, byly velmi přesné. Mapovací a zobrazovací práce však trvaly příliš dlouze (62 let), s nedostatečným počtem mapérů, přístrojů i financí. Zcela nevhodné bylo nadměrné utajování těchto vojenských map, které měly k dispozici pouze nejvyšší velitelské orgány. Mimo vojenské potřeby nebyla tato mapa dostupná vůbec.

nahoru

III. vojenské mapování (1870 – 1883)

   Po prohrané prusko – rakouské válce roku 1866 přistoupilo Rakousko-Uhersko ke III. vojenskému mapování. Byly to především požadavky dělostřelectva na přesné mapy, roli však hrála i nastupující industrializace, výstavba silnic, železnic, továren či splavňování řek.

   Mapování řídil Vojenský zeměpisný ústav ve Vídni. Mapovalo se v měřítku 1:25 000 (topografické sekce), použit byl Besselův elipsoid, jadranský výškový systém, rovinné souřadné systémy Gusterberg a Sv. Štěpán. Při mapování polohopisu (obrázek vpravo) se používal měřický stolek a později buzola, výšky se určovaly výškoměrem (obrázek vlevo) nebo barometricky.

    Velmi nešťastně bylo zvoleno zobrazení. Čtyři mapové sekce tvořily list speciální mapy 1:75 000 (obrázek vlevo). Tento list představoval průmětnu příslušné části zemského povrchu v Sansonově – Flamsteedově zobrazení. List speciální mapy o rozměrech 30’ zem. délky a 15’ zem. šířky byl tedy samostatnou průmětnou, proto se zobrazení též nazývá jako polyedrické. Jednotlivé mapové listy nešly složit v souvislý celek, vznikala spára sledující obraz poledníku nebo rovnoběžky. Rovněž zkreslení dosahovala značných hodnot, na styku dvou speciálních map bylo úhlové zkreslení až 11’, zkreslení délek až 2 m na 1 km, polohové odchylky na styku dosahovaly hodnoty až 100 m.

   Polohopis byl zobrazován smluvenými značkami, výškopis byl zaznamenáván upravenou Lehmannovou šrafurou, která sice dobře vystihovala výškové poměry, ale graficky neobyčejně zatěžovala mapu. Významné body se kótovaly (kostely, křižovatky, soutoky vod, vrcholy hor, sedla atd.), na mapách se objevily i 100 metrové vrstevnice, jejich přesnost je pouze orientační. Rukopisné originály topografických sekcí byly jedenáctibarevné, odvozená speciální mapa 1:75 000 se však tiskla pouze jednobarevně, tj. pouze v černobílém provedení. Při tisku se již upustilo od mědirytiny, jež byla typická pro I. a II. mapování, kterou nahradila fotolitografie a heliogravura. Jeden list speciálníí mapy zobrazoval plochu cca 1 000 km².

   Při číslování listů speciální mapy se uvádí čtyřciferné označení, kde první dvě číslice značí vrstvu, poslední dvě sloupec. Za zmínku stojí fakt, že s tvorbou odvozené speciální mapy se začalo až po dokončení mapování v měřítku 1:25 000. Kresba jednoho listu speciálky trvala až 8 měsíců.

   Hlavním výsledkem III. vojenského mapováni byla speciální mapa, odvozená z topografických sekcí 1:25 000. Tato tzv. speciálka byla jediným státním mapovým dílem pokrývajícím naše státní území až do roku 1956! Jako válečná mapa sloužila v I. i II. světové válce. Hojně byla používána pro turistické účely. Odtud pramení její proslulost jako zřejmé nejpopulárnějšího díla rakouské kartografie minulé doby.

   Další odvozenou mapou byla Generální mapa 1:200 000 (ukázka vlevo). Jeden list mapy zobrazí sférický lichoběžník o ploše 1° zem. šířky i délky. Obsahuje tedy 8 listů speciální mapy 1:75 000 (obrázek vpravo).

   List generální mapy byl označen názvem významného místa (Praha) a zeměpisnými souřadnicemi středu mapy (32°, 500). Čechy jsou zobrazeny na 13 listech, Morava a Slezsko na 7 listech. Mapa je čtyřbarevná, polohopis a popis vyveden černě, vodstvo modře. lesy zeleně a terén hnědě. Při znázorňování polohopisu se kladl důraz především na komunikace. pro silně generalizovaný výškopis byla zachována šrafura. Jeden list generální mapy zobrazoval plochu cca 8 000 km2.

   Po vzniku ČSR v roce 1918 převzal Vojenský zeměpisný ústav (VZÚ) v Praze od VZÚ ve Vídni podklady všech popsaných map, na kterých provedl reambulaci. Jejím výsledkem bylo nahrazení německých a maďarských názvů jmény českými a slovenskými, oprava hrubých deformací výškopisu, dotisk zelené barvy pro lesní porosty a později i dotisk kilometrové souřadné sítě Křovákova zobrazení, který však má s ohledem na polohovou přesnost speciální mapy spíše orientační povahu. Reambulované speciální mapy byly využity pro geologické mapování a zejména jako oblíbené turistické mapy.

   Významným kartografem, který působil v době vojenského mapování, byl prof. Karel KOŘISTKA (1825 – 1906), který zhotovil řadu prvních výškopisných map z našeho i slovenského území, na kterých používal nejen šrafy, ale i vrstevnice a barevnou hypsometrii. Jedná se především o výškopisnou mapu Prahy (1858), Vysokých Tater (1863) a Krkonoš (1877). Většinu své odborné dráhy působil na pražské polytechnice (dnešní ČVUT) jako profesor geodézie a kartografie. Roku 1865 se stal historicky prvním rektorem této školy, roku 1878 byl jako náš jediný kartograf povýšen do rytířského stavu. Za erb si zvolil měřickou pyramidu s pěti zlatými hvězdami a latinsky psaným heslem "Každá hora vytrvalostí se zdolá".

nahoru

Prozatímní vojenské mapování (1923 – 1933)

   Současně s reambulací map III. vojenského mapování začala vojenská toposlužba zhotovovat topografické mapy v měřítku 1:10 000 a 1:20 000 (TM10, TM20). Jednalo se o záměr nového mapování celého státního území.

   Zobrazovací plochou byl kužel v normální poloze, protínající Besselův elipsoid ve dvou nezkreslených rovnoběžkách. Autorem zobrazení byl pracovník VZÚ Praha BENEŠ. Počátek rovinné soustavy byl zvolen v průsečíku poledníka 35° 45’ východně od Ferra a severní rovnoběžky 49° 15’ a v rovině posunut o 1 000 km na západ a 500 km na jih.

   Klad a značení mapových listů vycházel poněkud komplikovaně z topografických sekcí III. mapování. Sekční list měřítka 1:25 000 o rozměrech 7’ 30” a 15’ byl rozdělen na 4 listy TM20 o rozměrech 7’ 30" zem. délky a 3’ 45” zem. šířky. Označení listu TM20 se získalo přidáním jednoho z písmen a, b, c či d k označení sekce výchozí mapy 1:25 000, tj. např. 4053/4-c. Dalším čtvrcením TM20 se obdržely listy TM10 o rozměrech 3’ 45” z.d. a 1’ 52,5” z.š., které se označily přidáním arabské číslice 1 až 4, tj. např. 4053/4-b-4 (viz obrázek vlevo).

   Ve stejné probíhaly práce na budování katastrální sítě JTSK, jež pokračovaly poměrně rychlým tempem. Vojenský zeměpisný ústav tuto triangulaci využil, avšak výpočty prováděl v Benešově normálním kuželovém zobrazení, ve kterém do roku 1933 zhotovil nové mapy:

   Mapovací práce prováděl VZÚ Praha stolovou metodou. Mapy byly dvoubarevné, polohopis a popis černě, výškopis hnědě. Zmapováno bylo pouze cca 3% státního území, pročež mapa zůstala nepoužitelným torzem.

   Civilní správa prováděla civilní výpočty v Křovákově zobrazení a průběžně hotovila nové podrobné mapy v měřítku 1:2 000 a 1:1 000. Jejich rámce byly rovnoběžné s osami souřadnic. Civilní triangulace a mapování pokračovaly rychleji než vojenské. Aby se výsledky daly snadno využít i pro nové vojenské mapy, v roce 1933 opustilo MNO normální kuželové zobrazení a zavedlo rovněž souřadnicovou soustavu Křovákova zobrazení.

nahoru

Definitivní vojenské mapování (1934 – 1938)

   V souvislosti se zavedením obecného konformního kuželového zobrazení, a jeho výhradním používáním civilní geodetickou službou pro účely národního hospodářství, přešla na toto zobrazení v roce 1933 i armáda. Mapovací práce byly podřízeny měřítku 1:20 000 (TM20).

   Klad a značení mapových listů TM 20 bylo odvozeno z rovinného souřadného systému S–JTSK. Mapové listy byly ohraničovány rovnoběžkami s osou X po 10 km a osou Y po 8 km, jsou to rovinné obdélníky. Označovaly se kilometrovými souřadnicemi severovýchodního rohu a názvem významného sídla na mapě, např. 570-1272 Bratislava (viz obrázek vlevo).

   Mapy byly čtyřbarevné, vyvedení polohopisu a popisu bylo černě, lesů zeleně, vodstva modře a vrstevnic v intervalu 5 m hnědě. Zmapováno bylo cca 7% státního území, proto lze i toto mapové dílo považovat za pouhé historické torzo.

nahoru

Vojenské mapování za okupace (1938 – 1945)

   V letech německé okupace 1938 – 1945 byly mapovací práce prováděné VZÚ Praha zastaveny. Mapovací práce byly prováděny německou toposlužbou pouze ve vojenských výcvikových prostorech, zejména na Benešovsku a Sedlčansku. Mapovalo se v Gauss­Krügerově zobrazení v měřítku 1:10 000 a 1:25 000 dle německých předpisů. Tyto mapy se částečně dochovaly v České republice jako kořistní materiál.