|
vybírání daní v 16. století | vybírání daní v 17. století ************************************************************************ Historie soupisů půdy na území Čech, Moravy a Slezska má kořeny přibližně tisíc let staré. V dávných dobách feudálních neexistovala žádná mapová díla, jednalo se převážně o jednoduché evidence půdy, později to byly soupisy domů, pivovarů, mlýnů apod., navíc doplněné o soupisy prvků, které neměli charakter nemovitostí (přiznané příjmy, roboty poddaných, plavba dříví apod.). Každému panovníkovi bylo jasné, že základním zdrojem blahobytu a dobrého výdělku je obdělávaná půda a prosperující statky, z jejich výnosů bylo možné vybírat daně. Proto panovník nebo knížata, jako vlastnící půdy, pronajímali půdu poddanému lidu a z této půdy (tzv. rustikální) byla vybírána daň. Od daňové povinnosti byla osvobozena panská (dominikální) půda.
První zmínky První zmínka o vybírání daní se datuje do roku 1022, do období vlády knížete Oldřich (vládl 1012–1033). Z tohoto roku pochází první dochovaná zpráva o tzv. "pozemkové dani", jež byla vybírána z tzv. "lánu", jakožto tehdy užívané plošné jednotky. Rozhodujícím kritériem pro stanovení daně byla kvantita, zatímco kvalita půdy byla opomíjena. Zajímavá je též skutečnost, že "lán" měl různou velikost, zhruba od 16 do 19 hektarů, nejen dle místa, ale i podle toho, kdo půdu vlastnil.
Od tohoto období je tedy ve státě vybírána "pozemková daň", kterážto jest nazývána tributum pacis, collecta generalis, česky pomoc, poklona, sbírka, popř. německy Loesung. Od 14.století se pro pozemkovou daň používá výraz berna či berně. Vybírána byla nepravidelně, většinou v případě sňatku na královském dvoře, nebo např. korunovace. Za účelem vybírání daně byla orná půda stále rozdělována na již zmíněné "lány" či "huby" (aratura), které se dělily dále na 64 až 72 korců. Daň se platívala jen z poddanské půdy, půda šlechty byla od daně osvobozena. Z každého lánu se platila daň ve výši, kterou určil sněm. Např. v roce 1327 činila 16 grošů českých z každého lánu či jedna libra stříbra. Vedle toho se platila daň z mlýnů či např. z hospod. Mlynáři na řece platili 16 grošů, na potocích 4 groše české, neboli jeden lot stříbra. Od r. 1406 do r. 1535 se platilo z jednoho lánu jedna hřivna stříbra, tj. 1zl. 45 kr. a příspěvek na služné berního (výběrčího daně), tzv. výmazné.
Při stanovení tzv. zemských měr v roce 1268 byl zaveden lán "královský", "kněžský", "panský", "zemanský", "svobodný" a "selský", kdy každý z nich měl svoji velikost.
V roce 1517 povolil český sněm králi Ludvíkovi na zaplacení dluhů daň podle odhadu statků panských i poddanských zhodnocených definicí "zač by spravedlivě stál ten statek". Možnost širokého výkladu definice umožnila nesprávnosti a v patách za rozvržením daní šly stížnosti. Sněm, do jehož pravomocí patřilo podle starých privilegií svolování daní z půdy, se musel znova usnést na pozemkové dani majetkové, "která by slušně v sobě rovnost nesla".
Král k tomu ustanovil krajské odhadce, kteří se veřejně dotazovali každého na krajském sněmu, "zač má všeho statku a zač jeho statek tou dobou stojí". Přesto, že dotazovaní měli přiznávat "na svědomí a duši" a přítomní krajané potvrdit jejich výpovědi, byla tato technika primitivní a nemohla přinést spolehlivé výsledky. Když se k tomu ještě po roce 1526 rozdělila celková daň rovným dílem na tři stavy, panský, rytířský a městský, vyvolala nespravedlnost stížnosti stavu městského. Daně se špatně scházely a král hledal příjmy v daních nepřímých nebo ve clech, které mohl ukládat sám, bez sněmu. Tyto daně, zvaná akcízy, stavové těžce nesli jako zkracování svých práv. Byli proto ochotni učinit vše, jen aby se daň opět napojila na základ z půdy a došlo k uplatnění jejich svolovacího práva na sněmu.
Před sněmem v roce 1571 a znova v roce 1573 šli stavové tak daleko,že Česká komora a král Maxmilián I. (vládl 1564–1576) podali návrh na zaměření Čech a vybírání daně z lánů. Dvorská komora však oba návrhy zamítla, mezi jiným s hlavním odůvodněním, že by měření trvalo příliš dlouho. Tento první návrh na zaměření Čech byl na místě, poněvadž mohl zajistit dobrý základ pro berní jednotku a předejít dalším neumělým pokusům a nezdarům. Zavedla se sice daň podle výměr pozemků, ale jen poddanských a výměra se určila pouze sečtením dřívějších odhadů lánů. Na Moravě se v té době platila daň podle počtu poddaných a podle majetkové jednotky zvané "zbrojní kůň" (Gildtpferd), která představovala ocenění majetku v hodnotě 20.000 zlatých. I zde se odhadovalo podle panství a komisaři vyslechli v krajském městě podobně jako v Čechách pány statků. Sněm pak stanovil nové rozdělení "zbrojních koní".
V Čechách se ke konci 16. století vyskytuje daňový systém osedlostní, v němž platila šlechta podle počtu poddanských osedlostí na svém panství. Při tom se na půdu nazíralo zvláštním způsobem. Daňová svoboda vrchnosti se přenesla i na její půdu. Půda patřící přímo a výhradně vrchnosti nepodléhala dani, byla svobodná jako její pán, byla to půda panská (dominikální). Půda, která sice patřila také vrchnosti, ale byla pouze jakýmsi "vrchním" vlastnictvím a byla osedlá poddanými, nesla na sobě i nesvobodu poddaného, podléhala dávkám a byla to půda selská (rustikální). Toto břemeno zůstalo později na rustikální půdě trvale, i když snad přešla do majetku vrchnosti "svedením" nebo právem "odúmrtí". Za svedení (odnímání) se považovalo připojení poddanské půdy k panským dvorům z jakéhokoli titulu nebo utvoření nových dvorů z ní, zejména byla-li dlouho opuštěna. Odúmrtím se stala vrchnost majitelkou půdy poté, když zemřel poddaný bez přímých potomků. Půda patřící témuž svobodnému občanovi tvořila panství (dominium), které bylo značně samostatnou správní jednotkou s velikou pravomocí majitele, zejména ve vztahu k poddaným. Půda obhospodařovaná poddaným byla zatížena feudální rentou, kterou z ní pobírala vrchnost ve formě roboty, církev v desátkách, panovník ve svolených dávkách a někdy i vojenští komisaři v kontribucích. Při osedlostní soustavě vrchnosti neplatily daň ze své půdy ani ze svých podniků a zařízení na ní vybudovaných. Odváděly pouze částky podle počtu osedlostí na panství, tedy podle užitku z rustikálu. Daň byla i mezi vrchnostmi nespravedlivě rozdělena. Kdo měl více poddaných a tedy i více osedlostí na panství, měl obyčejně málo vlastní půdy. Měl pro to malý vlastní výtěžek, ale platil vyšší daň podle vyššího počtu poddaných osedlostí. Proto mu zbylo málo z výnosu. Kdo měl méně poddaných, měl zpravidla více vlastních nepoplatných pozemků a podniků, měl tedy velký vlastní zisk a platil z malého počtu osedlostí na svém panství málo daně, a proto mu zbyla většina užitku, získaného větším vykořisťováním poddaných.
Konec 16. století byl dobou velkého daňového útlaku, na němž nesli vinu i stavové, protože svolovali na sněmu vysoké daně. Nečinili tak jistě z lásky ke králi, dbali především na sebe, neboť se domnívali, že jim král spíše zaplatí, co mu půjčili na války, bude-li mít z daní vyšší příjmy. Překračování rozumné berní hranice však mělo katastrofální důsledky. Poddaní byli brzy zcela ožebračeni a začali zbíhat z gruntů. Objevovalo se stále více osedlostí pustých a tím se zmenšovala daňová základna. Pusté grunty vrchnost "odsvědčovala" v přiznáních, že osedlých na mnohých není a zmocňovala se jich. Mísila je s vlastní půdou a nestarala se o placení daní z nich. Tak je odnímala rustikálu, který se pak stále zmenšoval. Jiným způsobem zmenšování poplatného rustikálu bylo i skupování pohořelých gruntů vrchnostmi a jejich včleňování do dominikální půdy.
Po roce 1619 nařídili stavové nový odhad půdy podle hodnoty z prodejů. Nechtěli však, aby se výsledky dostaly na veřejnost, a proto se měly co nejdříve spálit. I tento moment osvětlí mnohá váhání a otálení s měřením nebo jeho sabotování.
Výsledky se po bitvě na Bílé hoře dostaly do rukou Lichtenštejnovi, ale mnoho mu nepomohly, protože konfiskace zcela změnily držebnostní stavy. Lichtenštejn pak v berní politice ještě více přitvrdil. Výsledkem bylo další zbíhání z osedlostí a jejich pustnutí. Počet pustých osedlostí na některých panstvích také zvýšilo "zcizování" poddaných do jiného kraje, kteří v jednom kraji zběhli a přešli do druhého k daňově milosrdnější vrchnosti. Daně vymáhali kromě vrchnosti taká vojenští komisaři, a to podle osedlostí; tedy platili zase jen poddaní. Protože téměř všechny daně zatěžovaly osedlosti, záleželo velmi na spravedlivém určení rozsahu půdy. Určování osedlostí při tvrzení, že "jasná a spolehlivá definice osedlosti podat se nemůže", svádělo i k nepoctivosti. Daňová osedlostní soustava dospěla tak v roce 1627 k úplnému rozkladu. Potřeba řádného zaměření, které vyžadovala i nepoctivá přiznání a mimořádná zatajování, někde až 2/3 půdy, byla již zcela jasná.
Sněm z roku 1627 nechtěl jen "tak nakvap" rázně odstranit zkrachovalou osedlostní soustavu a usnesl se, že se musí zaměřit role všech poddaných, zavést soustava podle nové berní jednotky - lánu, tj. plochy, "kde by se 60 štrychů pražské míry vysít dalo". Objevuje se tu tedy po 50 letech znova snaha zaměřit pozemky v zemi a zaměření nařizuje usnesení sněmu. Zároveň se měly získat výsledky "šacuňků dvorů a gruntů podle rejster urburních". "Urburními rejstry" se tu míní urbáře, v nichž byly zapsány majetky, povinnosti a práva poddaných.
Jak vidět, stavové vyloučili z měření dominikální půu. Půdu rustikální měly změřit vrchnosti. Sněm nezajistil nic. U stavů k tomu ještě chyběla dobrá vůle a možná že měli i tajné přání, aby spolehlivý soupis vůbec nepřišel na světlo. Vždyť v době předbělohorské se také pokoušeli, aby zůstaly utajeny výsledky odhadu podle prodejů. Nové mapování, třeba jen ostrůvkovité, které by se bylo při praktickém provádění nutně rozrostlo na všeobecné, nebylo ani zahájeno.
Sněm pak nařídil za podpory krále Ferdinanda II. (1620–1637), v roce 1628 nové soupisy, jejichž výsledek požadoval do roka. Bylo to opět kvapné a marné dílo, k němuž ani nedošlo. Přiznávalo se zase po staru s "odsvědčováním" půdy pusté. Tím se dostala berní soustava do další krize. Měly ji zachránit jako vždy nové neúnosné akcízy. Stavové hledali opět cestu úniku z těchto daní, na jejichž svolování neměli vliv. Od roku 1634 do roku 1638 se projevuje snaha rozdělit daň spravedlivěji aspoň na vrchnosti. Zavedla se fiktivní berní jednotka "effective" osedlého, tj. "poddaného, který vskutku na gruntu sedí". Vrchnosti zneužily této definice a přiznávaly, co chtěly. Sněm tedy určil novou definici "effective na gruntu osedlého, který něco osil". Zároveň zakázal sčítání poškozených osedlých a přikázal krajským hejtmanům "shlédnutí a sečtení" všech poddaných v kraji a určení počtu osedlostí pro každé panství. Zase je jasně vidět, jak nedostatek kvalitního mapového podkladu umožňoval nepořádky, podvody a přiváděl sněm k neplodnému pokusnictví.
Král Ferdinand III. (vládl 1637-1657) mezitím žádal, aby dřívější nepoctivci byli na základě nových přiznání a porovnání pohnáni k odpovědnosti. Když mu sněm nevyhověl, nařídil sám patentem v roce 1638 vyměření rolí na lány a požádal stavy, aby svolovali daně podle výměry. Byl to další, už třetí rozkaz k zmapování země. Vyšel však také naprázdno jako všechny předcházející, i když to byl rozkaz královský. Sněm stanovil raději opět novou definici osedlého jako "poddaného na gruntu effective osedlého, kterýž dobrý díI na zimu osil". Krátce na to jasněji uložil vrchnosti placení z "jednoho každého nyní se nacházejícího effective osedlého, který by tak buď skrze oheň nebo sice jináče na živnosti své zahuben a dokonce zkažen nebyl, nýbrž dobrý díl rolí svých, to jest při nejmenším 4 neb 5 štrychů na zimu zaseto měl." Ani sebepřesnější definice však nepomohla. Výsledky byly ubohé. Došlo k novým sporům o daně a král si pomáhal akcízy, které počaly zasahovat i šlechtu. Ta hledala znovu nápravu.
Krajským hejtmanům bylo uloženo nové ""shlídnutí'" poddaných, které však dopadlo žalostně. Odsvědčením vrchností "pod pečetí a na svědomí" nebo jejich přiznáním "pod přísahou" klesl počet osedlostí tak, že už půl země daně neplatilo. Jak asi vypadalo "shlídnutí" ukázalo nejlépe císařské panství poděbradské, kde z dříve uvedených 2 763 poddaných jich bylo po "shlídnutí" vykázáno 42. Česká komora pak odůvodnila velké rozdíly tím, že musí počítat mnoho poddaných za jednoho, protože jsou chudí a daně těžké. Jak vidět rozklad dosahoval vrcholu a muselo dojít konečně k ráznému rozhodnutí. |