1.

 Odhadní okresní referent zhotovil přehled ročních průměrných cen plodin, mezd a nákladů s obděláváním půdy spojených za roky 1855 – 1869 a z těchto vypočetl "normální cenu".

2.

Tento referent prošel zároveň celý okres a vyhotovil jeho popis; k tomu posloužily pomůcky: pozemkový katastr, různé poznámky, mapy a záznamy o rozdělení, poloze, obvodu, výšce nad mořem, terénu, vodstvu, horstvu, klimatických poměrech, povaze půdy, druzích převládajícího porostu lesního atd.

3.

Podle popisu zjistil, je-li třeba rozdělit odhadní okres v menší obvody, tzv. vtřiďovací okrsky (obrázek viz výše).

4.

Vypracoval návrhy na vceňovací sazby (klasifikační tarify).

5.

Okresní komise přezkoušela vceňovací sazby (klasifikační tarify) a po jejich přijetí sdělila je komisím sousedních okresů. Za tímto účelem se vykonala po okrese pochůzka, berouc zřetel k sazbám svého okresu i okresů sousedních.

6.

Při této pochůzce zvolila v počtu co největším vzorkové pozemky (srovnávací pozemky) pro každou třídu každého druhu vzdělání. Tyto pozemky byly důkladně popsány v seznamech vzorkových pozemků a jejich dodatcích.

7.

Pak byla provedena revize vzorkových pozemků.

8.

Jednotlivé pozemky pak byly vtřiďovány určité sazby tím, že podle druhu obdělávání byly zařazeny do přiměřené bonitní třídy. Vceňování se provádělo od pozemku k pozemku následujícím způsobem:

vyšetřil se způsob kultury a její bonitní třída pro každý jednotlivý pozemek, případně pro každý samostatný oddíl kultury;

rozhraní mezi plochami půdy různých bonit bylo stanoveno tak, aby přiléhalo co nejvíce k přirozeným hraničním čarám při zachování mezí majetkových;

při tomto vkládání byly považovány pozemky, které se staly úrodnějšími oproti pozemků okolním v důsledku mimořádného obdělávání, za pozemky rovné pozemkům okolním;

zahrady a vinice, které neměly 50 sáhů čtverečných a jiné kultury ekonomické, které neměly 400 sáhů čtverečných, byly přiřazeny ke kultuře, jež je obklopovala nebo hraničily-li s rozličnými kulturami, pak k té kultuře, jíž se podle povahy a svého užitku nejvíce blížily. Výjimka byla přípustná, když rozdíl v užitku obojího druhu kultury, případně obojí třídy bonity byl tak velký, že by se čistý užitek celého pozemku spojením jich v jedno zvětšil nebo zmenšil o více než 10%.

jestliže plochy, které měly být oceňovány jako sousední pozemky (parifikační půda), zejména příkopy, cesty, meze, štěrkoviště atd. ležely mezi pozemky rozdílného způsobu obdělávání a rozdílné bonity, pak byly vceněny jako ony sousední pozemky, jimž podle povahy a svého výnosu se nejvíce blížily;

pokud se týče území železnic, bylo stanoveno, že se takovými pozemky rozumějí plochy, které jsou ohraničeny jako nemovitý majetek železnici trvale věnovaný, především železniční těleso: kolejová dráha s prostorami užitými na svahy, příkopy a ochranné pruhy, jež slouží k funkci železnice, kdežto pozemky, ležící mimo těleso železniční, byť by i byly majetkem železnice, nenáležely k území železničnímu. Podle platných železničních předpisů měly veškeré plochy "železné" dráhy, ležící v jedné obci, tvořit jen jedinou parcelu;

Jestliže tato železniční parcela, s níž se mělo jednat jako s parifikační půdou, byla ohraničena rozličnými druhy kulturami nebo bonitními třídami, měla se rozdělit v tolik částí, kolik druhů kultur nebo bonitních tříd k této parcele přiléhalo. Plošné míry těchto jednotlivých částí vyhledávaly se vceněním okulárním (od oka). Vcenění těchto částí mělo se pak vykonat parifikací, čili porovnáním, přičemž na mapě byly vyznačeny příslušné kultury a třídy. S budovami na dráze ležícími mělo být naloženo jako s pozemky stavebními, prostými daně;

nacházelo-li se v některém odhadním okresu nebo klasifikačním okrsku jen málo pozemků, vyžadujících k udržení produktivity zvláštního trvalého nákladu (§ 27 zákona), bylo stanoveno, aby při vceňování se zvláště přihlíželo k nákladům a v důsledku toho byly pozemky vloženy do nižší tarifní třídy.